Petr Malina

J. H. Vitvar - Jak to dělají bizoni a kdo má bušek
/Respekt, výběr z textu k aktuálním výstavám, Respekt, květen 2020/
Rád se dívám i na příběhy Petra Maliny. Ne že by je přímo vyprávěl: ale mistrně buduje prostředí, díky kterému se vám začnou samy odvíjet ve vaší hlavě. Momentálně to dělá na své výstavě Křižovatka v galerii Vyšehrad. Malina se rád prochází světem, jeho úplně obyčejnými ulicemi, v nich fotí úplně obyčejné scény, úplně obyčejné lidi a podle nich pak doma maluje úplně neobyčejné obrazy. Sám se považuji za melancholika a Petrova plátna beru jako takový obrazový soundtrack k mému vnímání roztěkané reality. Je na nich všechno klidné, soustředěné hluboko do sebe, v čase zastavené, jako by se všechno, co je odsouzeno k neodvratné pomíjivosti, na jeho plátnech zbavovalo své smrtelnosti a bylo na nich fixované na věky.
A taky se mi líbí, že výjevy svých ulovených chodců pravidelně střídá s kompozicemi, v nichž mají figury buď okrajovou roli, nebo z nich zcela mizí. Kdyby neexistovala fotografie a stejně se musely vydávat časopisy o architektuře, obrazový doprovod by k nim mohl dělat jako jeden z mála právě Petr Malina. Má totiž cit pro hmotu, v níž dokáže objevovat nečekaně živě působící prvky. Třeba na námi reprodukovaný obraz anonymní fasády by se člověk mohl vydržet dívat i poté, co už tu stavbu jednou smete z povrchu zemského cokoli, co ji z něj má smést, když už jsme u té melancholie.
Naďa Klevisová – Petr Malina maluje místa, kam se chodí za obrazy, i s jejich návštěvníky
/Hospodářské noviny, listopad 2015/
Petra Malinu fascinují místa, kam se chodí za obrazy, a lidé, kteří tam přicházejí. Malina pak třeba maluje turisty, kteří se rádi zvěčňují před světoznámými díly. Devětatřicetiletý malíř nyní sám vystavuje v pražské Galerii Petr Novotný.
O Jiřím Sopkovi se říká, že se svými studenty na akademii moc řečí nenadělá, a některé to mate. Jedním z těch, kterým ta důvěra beze slov naopak náramně vyhovovala, je Petr Malina. I jeho obrazy jako by byly mlčenlivé.
Dnes devětatřicetiletý malíř právě vystavuje v pražské Galerii Petr Novotný. Své artefakty z poslední doby nazval Z galerie do galerie. Místa, kde se vystavuje umění, a lidé, kteří za ním přicházejí − to je Malinovo oblíbené téma, a tak se k němu vrátil.
Rád zobrazuje postavy lidí v galeriích, byť někdy s lehkou ironií − jako třeba když maluje turisty, kteří se rádi zvěčňují před světoznámými díly. Jeden celý jeho cyklus se jmenoval Beuys. Vycházel v něm ze svého putování po evropských galeriích za pracemi oblíbených autorů. Chce tím zároveň upozornit na skutečnost, že pokud chtějí Češi vidět světové umění, musí cestovat, neboť doma by se ho na výstavách nedočkali.
V minulosti Malina zobrazil třeba postavy na veletrhu umění Frieze v Londýně, osamělého návštěvníka hledícího z okna berlínské Kunsthalle a také sebe sama na výstavách svých idolů − Nea Raucha či Edwarda Hoppera.
„Důležité je pro mě konkrétní místo, ať je to malá soukromá galerie, velký výstavní dům, nebo veletrh umění,“ prozrazuje Malina, co ho inspiruje. Ovšem vždycky je tam také divák, protože autor je především figuralista.
Zpočátku si dělal přípravné akvarely, později začal malovat podle fotografií. Tvoří v sériích, plošně, až zjednodušeně, staticky. A právě proto působí jeho obrazy a postavy na nich tajemně, přímo nás lákají, abychom se pokusili proniknout k nim blíž.
Petr Malina začal samostatně vystavovat v roce 1996 a hned zaujal. Jeho obrazy, odrazy vlastních prožitků, jsou zdánlivě všední: procházky podél moře, parky, městské scenérie. Cítíme z nich klid, a přesto zneklidňují, provokují touhou dostat se jim pod kůži. Při pohledu na ně totiž cítíme, že někde úplně blízko, „za oponu“, nás malíř nechce pustit.
Marie Haškovcová – City Time
/Ateliér č. 9, duben 2015/
Na cestu městskou krajinou viděnou ze zorného pole, jež může evokovat mimoděčný pohled pozorovatele, ptačí perspektivu i optiku městské kamery, zve návštěvníky výstavy City Time Petr Malina (1976). Studoval na AVU v malířském ateliéru Jiřího Sopka a malbě zůstává věrný dodnes. Až na výjimky – například když v rámci kolektivní výstavy Spot připravené Milanem Mikuláštíkem v Galerii NTK vystavil fotografie výjevů z galerijního prostředí, jež mu posloužily jako skici pro malby. Zatímco zde šlo o poodhalení tvůrčího „zákulisí“, malířovy metody, zmínit bychom mohli i kritickou reflexi samotného média malby, na které se podílel v dialogu s Markem Medunou a Petrem Krátkým konfrontací tří vyhraněných malířských pozic v rámci výstavy Rovnostranný trojúhelník v Meetfactory. Přestože rukopis jednotlivých autorů byl v rámci expozice v mnoha případech čitelný, instalace koncipovaná jako multimediální celek rezignovala na dílčí autorství, soustředila se na potenciál i stereotypy malířského média.
Malinova tvorba se odehrává převážně na ploše závěsného obrazu. Příznačná je formální stylizace, preciznost provedení, volba témat i barevné ladění – znaky, jež se slévají ve zřetelný autorský rukopis. Běžné, banální výjevy, s nimiž, jak připomíná kurátor výstavy Radek Wohlmuth, není těžké se identifikovat, zavěšené (navzdory svému ukotvení v realitě) v bezčasí, nepostrádají tajemství. Vznikají dodatečným zpracováním postřehů z cest, přičemž intuitivnost jejich sběru není nepodobná – byť jinak orientovaným – situacionistickým strategiím. Výsledné zpracování však charakterizuje jistý odstup, generalizování a někdy až estetizace výjevu. Jako by se v něm slévala osobní a obecná výpověď do jednoho celku. Přestože může návštěvník nabýt pocit, že už ví, co a v jakých intencích lze od autora očekávat, plátna neztrácejí na sdělnosti a napětí. Znepokojivá absence „zápletky“, nahrazená všednodenností, otevírá náruč divákovým představám a sebebizarnějším konceptům dotváření příběhů. Petr Malina se v různých konfiguracích dlouhodobě vztahuje k figuře a jejímu prostředí (město, nábřeží, galerie…), někdy se stává ústředním, jindy řadovým tématem a někdy z obrazu mizí úplně – pozornost si pak vymiňuje „prostředí“, v případě výstavy City Time zejména záběry architektury. Figury se objevují a mizí, podobně jako tváře v davu, o nichž psal Edgar Allan Poe.
Malíř náměty soustředěně rozvíjí v sériích, a přestože obstojí i coby solitéry, právě v cyklech nabývají na síle. Výjev, jakousi zmraženou a v časovém odstupu opracovanou momentku, nahlíží z různých pozic, využívá pomyslný zoom záběru. Konfrontací několika variant stejné situace dociluje proměny „nálad“ téhož výjevu (například série obrazů zachycující pohyb dvojice přítelkyň na ulici). A architekturu zde v některých případech přibližuje natolik, že realistický detail získává podobu abstraktních forem…
Radek Wohlmuth hovoří v doprovodném textu o prchavosti, o tajemné běžné chvíli všedního dne. O momentu prchavosti se na vernisáži zmínila i kurátorka Galerie kritiků Vlasta Čiháková Noshiro, když připomenula ve vztahu s Malinovou tvorbou tradiční japonské obrazy Ukiyo-e. „Všechno lidské je krátkodobé a prchavé a nezaujímá žádnou část nekonečného času“, prohlásil Seneca. Zdá se, že Malina zobrazováním zdánlivě nevýznamných obrazů každodennosti divákům předkládá své malířské rozhovory s věčností o mizejících okamžicích a navzdory osobní zainteresovanosti trvá na jedinečnosti každého z nich.
Josef Vomáčka – S Petrem Malinou plyne čas ve městě abstraktněji
/ČT24, duben 2015/
V obvyklém minimalistickém šatě, jako vždy fascinován odstíny modré a šedé barvy, přichází na výstavě City Time Petr Malina s dalším námětem, ve kterém pokračuje v postupném zjednodušování a až abstrahování obrazu. Jak název sděluje, jde o další pokračování stálé Malinovy fascinace městem. Výstava v Galerii kritiků trvá do posledního dubnového dne.
Malina byl vždy vzrušován prostředím, které nám zprostředkovává vyhraněným malířským způsobem – jeho realistická malba je obdivuhodně prosta všech zbytečných detailů, nálada je zaznamenávána co nejjednodušším způsobem. Po obrazech z dovolené, po atmosféře mořských pobřeží, vtipných příbězích z galerií, večerních náladách i po fascinací městy je současná výstava jakousi cestou po známých městských tématech, tentokrát však přece jen ozvláštněnou poměrně novým prvkem.
Autor se totiž více než jindy soustředí na zajímavé detaily staveb, ať již v Londýně, Berlíně nebo Holešovicích, které technikou fotografického zoomování fázově přibližuje a vzbuzuje tak nečekaně napětí. Divák vidí sledovaný objekt nebo dění postupně na řadě formátově se zvětšujících obrazů, zvětšováním detailu se přibližuje představovanému cíli. Jsme nuceni vstupovat vlastně svojí interpretací do děje, který je jako u Maliny vždy záměrně skryt.
U málokterého autora je nutnost dotvářet sdělované tak vyhrocená, jako právě u Petra Maliny. Jeho obrazy jsou vlastně jakýmisi nedokončenými scénáři, stáváme se spolutvůrci a naše interpretace může samozřejmě být zcela různorodá. Máme vizuální zadání, a to co možná nejjednoduší. Navíc Malina pracuje na většině obrazů se zdůrazňovaným bezčasím – nemáme čím se orientovat v časových polohách zobrazovaného. I to je velmi zajímavým tvůrčím prvkem autorova chápání sdělovaného – bere divákovi jednu z podstatných veličin a jistot. I když v tiskové zprávě pojmenovává kurátor Radek Wohlmuth Malinův malířský styl a tvorbu jako „konstruktivistický realismus“, tato poslední výstava naznačuje, že se autor přesouvá k čisté barevné abstrakci, vycházející ze zvoleného a modelovaného prostředí velmi přirozeným a jednoduchým způsobem.
Pozorný a stálý Malinův divák (autor je neobyčejně plodný, od roku 1996 uspořádal 24 vlastních výstav a byl pozván na 53 výstav společných) najde i další pozoruhodný prvek – jednotvárné barevné plochy jsou dynamizovány přiznanými tahy štětce anebo přiznávají dříve u Maliny nesledované struktury – například vyspravení chodníků, skvrny na vozovkách a podobně. To dodává novým obrazům většinou pocházejícím z období okolo roku 2013 nový příjemný rozměr.
Jak jsme již konstatovali, Malina je stále ve svých dílech fascinován městem – pracuje s ním však jako s předlohou pro zdůrazňovanou minimalizaci podnětů. Na svých obrazech záměrně vynechává desítky typických městských detailů – nápisů, měnících se prvků, stop času, ruch dopravních prostředků. Jeho zjednodušené vize, doplněné divákovou fantazií, jsou již takřka dvacet let originálním příspěvkem do spektra moderní české malby.
Radek Wohlmuth – Voyer naší reality
/Belmondo č. 4, duben 2013/
Chodí po světě s otevřenýma očima a snad i proto jeho obrazy ze všeho nejvíc připomínají ztělesnění prchavého pohledu. Petr Malina (1976) se dívá vlastně tak jako každý druhý, ale přesto jeho civilistní plátna nepostrádají tajemství. Pomíjivá tajemství všedního dne.
„Svět, na který se vážou naše životy, má čím dál tím větší grády a věci kolem často splývají,“ vysvětluje Petr Malina. „Někdy už ani nevnímáš výjimečnost chvíle, krajinu města nebo třeba podivný střet civilizací, při pohledu na auto, které se žene přírodou.“ A právě takové okamžiky se stávají už déle než deset let motivy jeho pláten.
Narodil se v Praze a městu zůstal věrný i ve svých klidem prostoupených obrazech. „Každé město má svojí vlastní realitu,“ říká k tomu. „Mě fascinovalo odjakživa už tím, jak se pořád mění. Stačí drobnost a máš z něj úplně jiný pocit. Když jsem v roce 1997 odjel na stáž do Karlsruhe, všiml jsem si, že tam dělají chodníky odlišným způsobem, než jak jsem byl zvyklý od nás. A všechno jako by bylo najednou úplně jinak.“
Právě cesty jsou pro jednoho z výrazných malířských absolventů pražské Akademie výtvarných umění, kde prošel ateliéry Jiřího Davida a Jiřího Sopka, víc než důležité. Ostatně, ne náhodou se po konkrétních místech jmenují i některé jeho výstavy nebo obrazy – London, Wolfsburg, Mnichov, Étretat. Ale turisty oblíbené architektonické dominanty byste na nich hledali marně. Daleko spíš tam najdete anonymní fasády, siluety běžných činžovních domů nebo třeba jen zmatnělé řady pravoúhlých okenních skel.
„Geneze mých obrazů je relativně jednoduchá,“ objasňuje respektovaný malíř. „Na cestách si fotím, určitý předobraz musím mít vytvořený předem a potom k němu dohledávám konkrétní pocit, který se stane modelem pro ten obraz. Ale je to vždycky tak trochu náhoda, důležitá je právě ta cesta. Nejsem schopen si říct, že budu chodit po Praze, abych hledal motivy. Ty fotky jsou pak záznamem zvláštní chvíle, kterou jsem prožil. Často je jakoby obyčejná, ale já v ní hledám skryté tajemství, náladu nebo příběh.“
K městu samozřejmě patří i lidé a ani jim se Petr Malina na svých obrazech malovaných důsledně olejovými barvami na plátno nevyhýbá. Na nekonkrétních místech se pohybují nebo postávají nekonkrétní postavy. Občas nemají promalované tváře, nezřídka s tmavými brýlemi na očích, často dokonce stojí zády. Odpovídají nejednoznačnosti prostředí a zároveň ještě zdůrazňují tajemství obrazu. „Navíc pro mě osobně není jednoduchý dospět k výrazu, aby byl dost abstraktní pro ten obraz,“ podotýká autor.
Jeho plošná malba je v zásadě realistická, ale neustále koketuje právě s abstraktním vyjádřením. „To, že je pro mě abstrakce důležitá, jsem si uvědomil už na akademii, a projevuje se to neustále,“ vykládá Petr Malina. „Některý ty motivy vyprazdňuju ještě víc než obvykle, až zůstávají jen základní linky a tři čtyři barvy.“
Ale pouto s realitou nikdy nepřeťal. „Je to můj záznam, můj pohled, moje interpretace tohoto světa,“ komentuje svou tvorbu malíř, který výrazem trochu evokuje Alexe Katze, zatímco tematikou Edwarda Hoppera. Perspektiva jeho obrazů často prozrazuje netypický úhel pohledu, někdy obrácený směrem vzhůru, jindy naopak jakoby maloval v okně vysoko nad ulicí. „Když je člověk v patře, není vidět a sám může nerušeně pozorovat to, co se děje. A mě prostě baví být takovým voyeurem a sem tam si ukrást něco z reality,“ přiznává Petr Malina otevřeně.
Lucia Zlochová – Petr Malina v GMB
/Jazdec č. 1, březen 2013/
Výstava českého malíře Petra Maliny v Galerii města Bratislavy představuje výběr z autorových děl z let 2010 – 2013. Princip se odvíjí od fotograficky zaznamenávané každodenní skutečnosti, na jejímž základě autor realizuje finální díla. Vzniklé momentky slouží jako skica. Autor, který byl vůči fotografii původně skeptický, se k tomuto postupu dopracoval díky svojí touze po větší realističnosti. I přesto je patrná jistá strnulost nebo statičnost výjevů a postav působících dojmem zamrznutí v čase, žijících osaměle ve vlastních světech, jako by se jich ten okolní vůbec netýkal. Navzdory těmto charakteristikám je však v dílech přítomný určitý náznak narace, způsobený zaznamenáváním postav v situacích vykazujících aktivitu. Malinu zajímá plynutí času v městském prostředí a inspiraci čerpá především z okolního světa.
Autor volí poměrně redukovanou barevnost a zjednodušenou stylizaci, následuje svoje přiznané vzory Alexe Katze, Edwarda Hoppera a Luca Tuymanse. Na plátně vytváří hladké jednolité plochy působící občas až geometrickým dojmem s častým využitím své oblíbené modré. Barva celkově sehrává důležitou úlohu a i jejím prostřednictvím se snaží zachycovat vnitřní napětí a atmosféru chvíle nebo místa. Stínování je také redukované jen na pár základních tahů štětcem a i jejím prostřednictvím přiznává dvojrozměrnost svého média, kterou se ani jakýmkoliv způsobem nesnaží potlačit, potvrzujíc tak Greenbergovu tezi o plošnosti, která je vlastní jen malbě a zjevuje její jedinečnost v kontextu ostatních umění. Architektura, přestože je výsostně uměním odehrávajícím se v trojrozměrném světě, tu paradoxně umocňuje plošný dojem. Mimo toho také sehrává významnou úlohu na ploše obrazu, protože člení jeho prostor. V některých momentech příbuzná pop–artově jasným a hladkým barevným plochám, působí Malinova malba mírně schematicky.
Této výstavě dominují dvě základní témata. Na jedné straně jsou to díla zobrazující každodenní život postav, nesoucích znaky současné módy a životního stylu, což z Maliny dělá „malíře moderního života“ v Baudelairově smyslu. Jde tu o schopnost zachytit každodennost v její autentické atmosféře, s charakteristickými prvky doby a „zakonzervovat“ je tak i pro budoucnost. Druhým nosným tématem je série děl londýnských domů s příznačnými názvy London House I. – IV. Máme tu před sebou výřezy architektury z nezvyklých pohledů. Jde o různé varianty, pravděpodobně pohledy z oken, nesoucího mimo homogenních stavebních prvků londýnských budov i určité zvýraznění těchto námětů a ne celkem běžných pohledů. Je tu vyzdvihnutá důležitost městské architektury, kterou si většinou ani neuvědomujeme.
Z hlediska percepce od nás autor nežádá probuzení obrazotvornosti ve smyslu, o jakém píše Paul Virilio ve své eseji Stroj vidění: „Divák, podnícený umělcem sledovat vývoj nějakého úkonu na zobrazované postavě, po ní přechází pohledem a získává tak iluzi uskutečňovaného pohybu. Tato iluze se však nevytváří mechanicky, tak jak se to děje v případě rozhýbání momentek v chronografickém přístroji díky perzistenci sítnice – schopnosti divákova oka zadržet světelné stimuly, ale přirozeně, rozhýbáním vlastního pohledu.“ Malina totiž na svých plátnech nevytváří nový svět – novou realitu. Spíše reprodukuje tu existující a to už za pomoci již vzpomínaného technického mediátora – oka fotoaparátu a s ním vyrobených momentek. Tento přístup plně odpovídá naší přítomnosti, ve které jsme neustále obklopeni technickými obrazy podobného charakteru. Mohla by se nám nabízet paralela s reklamním průmyslem, který využívá podobné strategie – plošnost a jasnou barevnost, výseky reality zbavené kontextu, sestrojené technickými přístroji – ale na rozdíl od reklamy se autor vůbec nesnaží přikrášlovat realitu, obohacovat ji a vytvářet ji znovu pro vlastní cíle a potřeby. Jde spíše o realitu zachycenou v její absolutní všednosti, navíc zbavenou detailů a nuancí.
Zobrazuje běžné, anonymní lidi zachycené v určitém časovém a prostorovém výseku. Jejich anonymita je podpořená nejasnými konturami tváří a znásobená tím, že jsou v převážné míře zachyceni zezadu, nebo se slunečními brýlemi na tváři. Autor se stává tak trochu voyeurem, vytvářejícím snímky nic netušících cizinců a nazírající do jejich soukromí přesně takovým způsobem, kterým to každodenně dělají i bezpečnostní kamery, kterými jsme obklopeni téměř na každém kroku a také to často ani netušíme. V reálném světě tato ztráta soukromí probíhá pod záminkou ochrany našeho bezpečí. Na první pohled „neškodné“ malby v sobě přece jen skrývají jistý náznak paranoidní subverze, odkrývající naši každodenní ztrátu soukromí, o kterou přicházíme i přesto, že možná máme pocit samoty až osamělosti. Jak píše kurátor výstavy Roman Popelár: „To, co Malinu zajímá přednostně, jsou vztahy: vztah odloučenosti člověka od prostředí, ve kterém se pohybuje, vztahy postav dějů obrazů. Ty jsou většinou chladné, lidé jsou uzavření do vlastních světů.“ Ale i přes svoji uzavřenost zůstáváme součástí okolního světa, jsme zaklesnutí do jeho struktur a není vůbec jednoduché se z nich vymanit.
Prostory, ve kterých je výstava instalovaná (přízemí Galerie města Bratislavy), ještě více zesilují pocit každodennosti a reálnosti, kdy se při „kontemplaci“ mezi díly naskýtá návštěvníkovi galerie i pohled z okna na ulici, na které probíhá stejně běžný život kolemjdoucích anonymních lidí, nevykonávajících žádné zaznamenáníhodné činnosti, a které by klidně mohly být jednou z postav vystavených na obrazech. Na stříbrném podnose se nám nabízejí jako předobrazy reality, ze kterých autor čerpá, což nám umožňuje rozehrát významovou hru, podobnou Foucaltovu chápání Magrittova díla Toto není dýmka.
Kristýna Křížová – Figury malíře Petra Maliny míří do nevšedních galerií
/Právo, leden 2011/
Čtyřiatřicetiletý malíř Petr Malina maluje obrazy, na kterých se snaží zachytit atmosféru zobrazovaných míst. Jeho častým tématem je poutník, který cestuje za estetickým zážitkem na výstavu. Na vystavování děl má zajímavé názory. Výstavní prostor by podle něj měl svou architekturou lákat k návštěvě.
Názvy jeho souborných výstav mají často velmi poetický název jako Pohoda u moře, Maják, lodě, parky a moře, Večer se blíží apod. Názvy tak dávají tušit, že cestování je autorovou velkou inspirací.
„Většina mých obrazů z posledních let má reálný předobraz. Rád cestuji, ale bohužel času nemám pro pracovní vytížení tolik, takže výlet v sobě mnohdy spojuje více motivů,“ říká Malina. Častým námětem jeho obrazů jsou cesty za výstavami. Ty často zobrazují návštěvníka nebo turistu. Podle Maliny dnes musí Češi za kvalitním uměním opravdu často putovat.
„Svět českého výtvarného provozu je dost sebestředný, samozřejmě i z finančních důvodů, takže to, co je k vidění v českých galeriích a muzeích, bohužel ukazuje místní scénu, ovšem co se děje ve světě, to reflektuje myslím velmi málo. Na druhou stranu máme to štěstí, že města, která jsou nám dnes celkem běžně přístupná, jako Vídeň, Mnichov, Berlín, Londýn, ale i třeba Varšava ukazují mnohdy umělce a výstavy, které se k nám v lepším případě dostanou v odstupu let, v horším a častějším případě se k nám nedostanou vůbec. A během takovýchto výletů za výstavami si najdu čas na objevování města či krajiny, kdy si věci, které mne zaujmou, fotím, a ty se pak mnohdy stávají předlohou k mým obrazům,“ dodává.
Malina se snaží zachycovat atmosféru místa. Velkou roli na Malinových figurálních a často i lehce schematických obrazech hraje barva (podobně jako je tomu i u jeho učitele Sopka). Umělec se snaží zachytit vnitřní napětí a konkrétní atmosféru chvíle a místa.
Malina nevyrůstal v umělecké rodině, od dětství ale hodně kreslil a maloval, takže studium na Akademii výtvarných umění v Praze bylo víceméně jasnou volbou. Za své největší úspěchy v kariéře považuje, že se mohl zúčastnit mnoha zajímavých skupinových projektů – zároveň také realizovat více než dvě desítky samostatných výstav v Čechách i v zahraničí.
Sám příležitostně pracuje i jako kurátor a organizátor výstav. Na jeho obrazech jsou často k vidění postavy ve výstavním prostoru, který je reflektován jako velmi statické až pietně působící místo. „Na rozdíl od mnohých současných umělců netrpím představou uměleckého díla vbourávajícího se do veřejného prostoru. Galerie je myslím ideálním zprostředkovatelem mezi umělcem a divákem. Její určité oddělení od každodenního provozu a ona určitá arteficielnost galerijního prostředí je mi sympatická.“ Malina je rozumným zastáncem klasického kvalitního výstavnictví. „Mám rád galerie, které jsou primárně architektonicky uzpůsobené a adaptované k tomu vystavovat umění, jako je třeba londýnská Saatchi Gallery nebo jako pražský DOX, které svým minimalisticko velkorysým pojetím interiéru dávají ideální prostor na vyznění uměleckých děl, v ideálním případě i na jejich propojení s architekturou galerie. Líbí se mi představa určité výjimečnosti galerie, která přiláká ty, kteří se o umění opravdu zajímají a umějí si dávat věci do souvislostí, jsou otevření a hledají,“ dodává Malina.
Zajímavou sérií jsou Malinovy autoportréty před výstavami umělců jako Edward Hopper nebo Neo Rauch, které na diváka působí jako zvláštní absurdně statická performance, vystoupení, které jako by bořilo zavedenou představu, že autorovo osobní vystoupení v rámci díla má být akční, šokující a dynamické.
„Je to série, která byla také otevřeným vystoupením a přiznáním obdivu k práci mých oblíbených malířů, i když také samozřejmě s určitým ironickým podtextem, vztahujícím se zase k posedlosti některých lidí po naprosté originalitě. Může to být vnímáno i jako performance,“ říká Malina. Jde také o narážku na turisty fotící se před slavnými díly světových mistrů, kteří jsou předně sociologickou groteskou, kterou Malina zobrazuje s kultivovaností a profesionálním odstupem.
Vlasta Čiháková Noshiro – City Walks
/Ateliér č. 24, prosinec 2010/
Petr Malina školený v ateliérech malby Jiřího Sopka a Jiřího Davida na AVU, dále na Státní akademii v Karlsruhe, je považován za „ortodoxního“ malíře. To znamená, že se důsledně věnuje olejové malbě, ačkoli s koncepčními přesahy. Náměty jeho obrazů se zakládají na předloze fotografické momentky, kterou umělec pořizuje na svých toulkách městy i volnou krajinou, zahrnují portréty lidí, kteří s ním toulky sdílejí. Vesměs jsou portrétováni jako figury, dokonce i zezadu, zvláště když se k scenérii stavějí jako pozorovatelé. Dotvářejí její atmosféru jako figuranti, kteří jsou součástí prostředí, stejně jako umělec. Přestože se v krajině figury pohybují, procházejí nebo toulají, jejich pohyb je zastaven momentkou v rámci zobrazení neopakovatelného okamžiku. Výsledkem je pohoda a klid obrazu, čistá kompozice jasných barev, naznačujících citové rozpoložení prožitku situace, jako třeba modré nebe, tmavnoucí před příchodem noci. Obraz vždy akcentuje určitý segment nebo výseč konkrétního tvaru, jako figurální dominantu ve skladbě barevných ploch.
Výstava City Walks zahrnula i procházku mezi obrazy ve výstavním prostoru galerie. Některé z nich, ty nejnovější, jsou originálně koncipované. Zaujetím pro městskou krajinu přeměňuje umělec galerii na prostředí umocňující zážitky z reality prostřednictvím obrazů. Je to i virtuální procházka lidskou představivostí, obrazová tautologie – „růže je růže je růže“. Pro Petra Malinu je koncepčním východiskem především fenomén města, samotná jeho existence, jež ho fascinuje v proměnách času. Hybnou pákou této přeměny je umění a kultura. Proto se také my sami, s víceméně aktivním zájmem o kulturu, stáváme účastníky této přeměny a dále ji ve vývoji zhodnocujeme.
Výstava souboru City Walks vyjadřovala dlouhodobý záměr umělce na cestě, jež je pokračováním předchozích prezentací Dark Show, Večer se blíží, Rovnostranný trojúhelník aj., a které rozhodně jen tak neskončí.
Radek Wohlmuth – Petr Malina: City Walks
/Týden č. 45, listopad 2010/
Malíř tělem i duší, to je Petr Malina především: pak také pozorovatel. Jeho realistický projev má blízko k fotografickému vidění, aniž přitom přestává směřovat k cíli – dobře namalovanému a prokomponovanému obrazu. Malina se po čase vrátil k civilistním záběrům všední reality. Výseky jeho obrazů si nezadají s náhodnými pohledy, které tu a tam po lidech nebo městských zátiších jen stečou, jindy zaseknou háček a spočinou na předmětu zájmu trochu déle nebo se k němu několikrát vrátí, jen trochu jinak vymezené. Malinova městská procházka je zdánlivě klidná a přehledná, téměř idylická. Lidé na jeho obrazech nepózují, naopak se – ponořeni do sebe – věnují všedním věcem: telefonují, jdou z nákupu, venčí psa, ale také vzbuzují otázky. Zvídavý pohled chce odhalit minimálně to, k čemu směřují. I když na to obrazy Petra Maliny odpověď nedají, je v nich zakódována skutečnost, že v příštím okamžiku se může stát cokoli. Jinými slovy, že život je zahrada, ve které se cestičky rozvětvují.
Jan H. Vitvar – Petr Malina: City Walks
/Respekt č. 44, říjen 2010/
Procházky městem v pohledu figurálního malíře, který za náměty s neutuchajícím nadšením vyráží do terénu: postavy venčí psa, plují po řece, na cosi čekají, zdánlivě je to všechno idylka, číst se to dá ale i tak, že se pod tím vším skrývá pěkné napětí. Autor těchto řádků doporučuje právě druhé čtení.
Magdalena Čechlovská – Malíř se dívá na vlastní zátylek
/Hospodářské noviny, červen 2010/
Soubor obrazů z prostředí galerie vystavuje malíř Petr Malina. Návštěvník má pocit, jako by sledoval sám sebe.
Trochu jako před zrcadlem se cítí návštěvník výstavy malíře Petra Maliny. Čtyřiatřicetiletý výtvarník se už několik let vrací ke stejnému námětu, kterým jsou galerijní prostory a lidé, kteří sem chodí především – tedy návštěvníci. Pražská galerie České pojišťovny představuje výběr z nejnovějších Malinových prací. Výstava nazvaná Dark Show potrvá do 27. června.
Poklidná atmosféra obrazů, ve kterých se vlastně nic neděje, ani nevzrušivé, tlumené barvy nejčastěji ze spektra mezi bílou, šedou a černou překvapivě nenudí. Divák dostane chuť ten rébus rozluštit: proč má pocit, jako by se díval na vlastní zátylek?
I když jsou zachycené interiéry strohé, nezabydlené, neosobní, zdají se být mile povědomé. Pravidelný galerijní host zažívá cosi jako Pavlovův reflex, šedivou lesknoucí se podlahu z obrazů cítí pod nohama a přesně ví, jak umí pod lenivým krokem „zapískat“. Naprosto chápe unavený postoj mladíka, který se zasekl krok před temnou komorou, v níž běží videofilm. Opírá se o zeď a nejde dál, i když film škvírou sleduje, protože neví, jestli ho dokouká.
Někdy jsou postavy jen kulisou dokreslující náladu, jako záda odcházejícího páru, jindy se stávají hrdiny mikropříběhu. Číňanka se založenýma rukama, upřímně sledující nějaké umělecké dílo, je orámovaná listovím, tedy možná ji někdo sleduje z úkrytu.
Galerie z Malinových obrazů jsou anonymní, odpozorované detaily – například klimatizační jednotka udržující stabilní teplotu v expozici či světelné přechody mezi místnostmi – jsou však přesné. Z anonymity vystupuje pouze dvojice obrazů inspirovaná londýnskou Tate Modern. Dva zaměstnanci prestižní galerie postávají v obleku a reflexních vestách ve vstupní hale, jejíž industriální architektura je nepřehlédnutelná. Na druhém sedí skupinka mladých lidí na galerijní lavičce a uvolněně se baví.
Ačkoliv Malinova výstava i přes nevzrušivé téma nenudí, přece jen má svůj limit. Plátna jsou působivá nejspíš jen jako celek, pouze několik z nich by obstálo samostatně. Teprve z různých stran nahlížený motiv zahušťuje atmosféru, osamocené obrazy by nejspíš působily prázdně.
Realisticky vyvedený interiér je příliš uhlazený a pravoúhlý, osobitější jsou postavy, které Malina záměrně jen hrubě načrtává. Obličeje jsou hranaté, naznačené. Jako by malíř chtěl nechat postavy v pozadí, dominantní je prostor.
Petr Malina je velký propagátor malby, žánru, který se ještě před několika lety zdál být zatlačen do pozadí novými médii a konceptuálním uměním. Soubor Dark Show je ale také konceptem, byť vychází z malířské pozice.
Jan H. Vitvar – Petr Malina: Dark Show
/Respekt č. 20, květen 2010/
Před dvěma lety v kuřimské Galerii Ad Astra Petr Malina vystavil plátna, na kterých portrétoval návštěvníky galerií stojící před obrazy ikon moderní a současné malby. Na tehdejší projekt Beuys se dívá nyní navazuje v Galerii České pojišťovny výstavou Dark Show s tím, že více než o zachycení pláten mu jde o atmosféru v galerijním prostoru. A ta je dost zvláštní, protože na visících obrazech není namalovaný nikdo jiný než právě návštěvník, který se přišel podívat na výstavu.
Josef Vomáčka – Petr Malina: Dark Show
/ČT24, květen 2010/
Autor je známým a opravdovým milovníkem výtvarného umění. Zdá se divné to zdůrazňovat? Návštěva důležitého výstavního projektu je pro něj obřadem, který prožívá jako vrcholnou událost, stejně jako akt vlastní tvorby. Jeho perfektní vzdělání, jasné zaměření na to nejsoučasnější výtvarné umění, detailní znalost výtvarného provozu (byl kurátorem celé řady výstav, s celou řadou skupinových výstav pomáhal a spoluvytvářel jejich ducha a tvář), stálé osobní sledování těch hlavních evropských výstavních projektů v těch nejprestižnějších uměleckých centrech Evropy, schopnost analýzy díla, umění vcítit se nejen do představy a směřování autorů, ale i kurátorů, dokonce i producentů – to vše zvlášť i dohromady mu dává legitimaci k přístupu, který velmi často při své vlastní tvorbě volí.
Svět výtvarné tvorby a svět její prezentace, jemu extrémně dobře známý, jej vede k posedlosti tématem, což dokazuje na nejrůznějších svých prezentacích. Velmi často na výstavách sledujeme jeho zprávy, zdánlivě chladné a nezúčastněné, ve skutečnosti nabité touhou předat své vlastní zaujetí svojí láskou a posedlostí, tou neuvěřitelně zajímavou atmosférou vnímání výtvarného díla na veřejnosti, přemítání, vciťování, odmítání, únavy, vášně, uzavřenosti, jiného plynutí času, jiného prostoru, jiného světla, jiných lidí… Stejně posedlých, stejně prožívajících, nesoucích v sobě zaujetí, akt přijímání, akt probíhajícího hodnocení…
Tohle všechno samo o sobě je těžké, velmi těžké zachytit a předat dál nebo, zní to děsivě, zpracovat to sám pro sebe. Malina nemůže samozřejmě vynechat ani své nejbližší, nemůže samozřejmě vynechat sebe, protože on sám je tím středobodem toho úžasného světa přijímání – v jeho případě však i dávání.
Častokrát jsme se u něj s tématem výstav, skrývajícím a potvrzujícím to vše, co jsem se pokusil výše připomenout, setkali. Prezentace Dark Show je výjimečně šťastným souborem postihujícím skvěle autorův pohled na onu mystickou atmosféru onoho bájného aktu, který vždy vše okolo výstavního provozu funguje. Tady, ve chvíli, kdy předává zážitky v oblastech, ve kterých je nejen doma (ne jako), ale ve kterých prožívá onu mystičnost, tady je Malina bezesporu nejsilnější.
Pojďme s ním na výstavu – anebo lépe: jeho výstavou na další výstavy. Pojďte a poznáte i sebe. Pokud to s výtvarnem ovšem myslíte také vážně.
Kateřina Tučková – Petr Malina
/Art & Antiques, listopad 2007/
Petr Malina (1976) je absolventem Akademie výtvarných umění, malířského ateliéru Jiřího Sopka. Stejně jako jeho učitel zůstává Malina věrný malbě. Soustředěně se věnuje zachycení zdánlivě banálních „momentek“ z vlastního života.
Během studia na akademii absolvoval i dvě zahraniční stáže, při nichž se setkal s různými druhy vedení. V německém prostředí, které je tradičně blízké českému školství, prošel malířským ateliérem profesora van Dülmena v Karlsruhe. O rok později studoval na Middlesex University v Londýně a setkal se tam se zcela odlišným systémem školy – přišel do prostředí, kde neexistovaly jednotlivé ateliéry, a nejzásadnějším aspektem byl fakt, že všichni členové školy měli možnost pracovat v ohromné bývalé tovární hale dohromady a byli vzájemně konfrontováni se všemi druhy umění, klasickými přístupy i individualistickými experimenty, které v prostoru školy vznikaly. Přesto je pro něj jednoznačně nejpřínosnějším obdobím doba pobytu v Sopkově ateliéru.
„Asi nejzásadnějším přínosem, který mi ateliér Jiřího Sopka poskytl, byla možnost pracovat v úzkém kruhu se svými spolužáky (P. Šmídem, D. Davidem, F. Černým, R. Šalandou, Z. Sedleckým). Vzájemná každodenní konfrontace a komunikace byla pro mě největší motivací, ovlivněním i poučením. A i když Sopko sám komunikuje ve srovnání s některými jinými profesory méně, mně jeho volný přístup vyhovoval. Hlavním pilířem jeho výuky totiž není diskuse, ale právě výběr talentovaných studentů ateliéru, v jejichž vnitřní sílu a následné samostatné formování věří.“
Petr Malina se už během studií formoval ve výrazného autora. Zabývá se výhradně obrazem: figurální malbou s přesahy ke krajinomalbě, případně k zátiší. Žánrově se nikdy nevychýlil od nastoupené linky, od počátků propracovává své klíčové téma. Tím se stal sám jeho život, jeho osobní vzpomínky nebo prožitky jeho blízkých. Nejprve na základě akvarelových kreseb nezávislých na prožité realitě, později na základě fotografií pořizovaných náhodně jím nebo jiným z rodinných členů a v současnosti na základě fotografií, v nichž se snaží zachytit už předchozí konkrétní představu, buduje soukromě veřejný prostor svých maleb. Skládá jej ze střípků vzpomínek, událostí, které vycházejí z jeho osobní minulosti. Nepokouší se o svět fikce, nadreality, je pohroužen do světa vlastních prožitků. Nabízí tak divákovi konfrontaci jeho životní reality se svou vlastní, častěji banální, někdy exotickou – ač jej pouští pouze do předsálí a vyhýbá se absolutnímu soukromí a intimitě.
Zavádí nás do města, kulturního prostředí, do parků a do jiných míst aktivního odpočinku. Setkáváme se s ním na procházkách po mořském břehu, po břehu jezera, po stráni, za jejímž vrcholkem je vidět střecha chaty nebo vzdálená silnice, po níž ujíždí automobil. Z běžně prožívané reality si Petr Malina vybírá ty poetičtější motivy. Vyzařuje z nich touha po klidu, vydechnutí, radost z odpočinku.
S tím koresponduje i autorův temperament: v době klidu Malina rozpracovává úzký námětový okruh s poctivou soustředěností a vyčerpávající umanutostí. Na druhé straně je schopným organizátorem, za kterým stojí už nejedna výstavní akce – „6. května“ v NoD Roxy nebo „Artnow.cz“ v pražském Mánesu. Malina je také hybnou silou kroužku nedávných absolventů Jiřího Sopka.
Pro něj osobně však byla klíčovým momentem výstava ještě o něco starší – výstavní projekt „Léto na Lidu“ na Staroměstské radnici v roce 2002. „Namaloval jsem tam soubor asi deseti dvoumetrových pláten, která byla tehdy vcelku úspěšně přijata odbornou veřejností i diváky a která mi dala také sebevědomí k pořádání pozdějších větších skupinových výstav. Po 90. letech, kdy u nás malba rozhodně nebyla preferovaným uměleckým médiem, dokonce byla některými kruhy označována za mrtvou, to nebylo jednoduché. Myslím, že jsem alespoň částečně přispěl k tomu, že je dnes na malbu opět pohlíženo jako na současné živé médium.“
V současnosti se Petr Malina připravuje na prosincovou výstavu v Městské knihovně, kde Galerie hlavního města Prahy představí autory mladší generace shromážděné pod hlavičkou projektu s názvem Resetting.
Martin Mikolášek – Petr Malina: Ukradené obrazy
/Ateliér č. 20, říjen 2007/
Jsou obrazy v galeriích ukradené těm, kteří se na ně dívají, nebo těm, kteří je každý den hlídají? Chodí jedni či druzí do galerií proto, aby se dívali jen na umění, nebo je zajímají také lidé, kteří dané umění „konzumují“? Není náhodou exponování obojího v umělém galerijním prostředí stejně zvláštní a zajímavé? Co diváky nutí k tomu, aby „utráceli“ peníze a čas jen proto, že uvidí originál podepsaný slavným a známým jménem? A dále – jedná se u namalovaného obrazu v obraze o citaci ve smyslu autorské licence, nebo jde o více či méně virtuální krádež duševního vlastnictví? To je jen několik z mnoha otázek, které můžeme vyčíst z olejů Petra Maliny. Autor v těchto plátnech řeší neustále proměnný vztah mezi pozorujícím a pozorovaným, konkrétně mezi divákem a uměleckým dílem. Tato dichotomie se připojením dalšího hráče na percepční šachovnici komplikuje, pozorující pozoruje, je ale zároveň pozorován.
Několik obrazů s návštěvníky galerií vystavil Petr Malina už na výstavě Perfect Tense. Ačkoli se tehdy možná zdálo, že se v případě série obrazů Na výstavě jedná jen o náhodnou odchylku z autorem jinak poměrně striktně vymezených tematických okruhů, v nichž převládá krajina s figurální stafáží, výstavou v galerii Dole Malina dokládá, že evokovaný vztah mezi obrazem a jeho divákem je pro něj stále inspirativní. Ostatně i postavy na jeho přímořských krajinách (stejně jako v „galerijní sérii“) pozorují cosi a jsou přitom zároveň sledovány, lhostejno, zda autorem samým nebo tím, kdo stiskl spoušť. V tomto smyslu se tedy o žádnou odbočku nejedná. Došlo jen ke změně kulis a rekvizit, ale to podstatné zůstalo – dotaz na mimetickou funkci umění se všemi jeho možnými konotacemi. Dá se snad dokonce říct, že teprve s cyklem Ukradené obrazy oblíbené autorovo percepční téma vyvstalo na povrch ve zcela evidentních obrysech.
Podklady pro svá plátna z galerií získává Malina tak, že tajně fotografuje návštěvníky (Beuys se dívá, 2007), ale i kustody i jiné zřízence (Odpočinek, 2007). S nimi se pak do výjevů nutně, ale možná také mimoděk, vkrádají artefakty, kvůli nímž galerie existují. V až klasicky pojatých, vyvážených a do sebe uzavřených kompozicích, složených z velkých, horizontálně členěných barevných ploch, někdy až minimalisticky cítěných, autor jen občas akcentuje prostorově „nemalířské“ fotografické zlomy (HB, 2006), znejisťující klasicky vystavenou kompozici. Pouze lidé – postávající, diskutující nebo prostě jen sedící – na pozadí těchto střídmě barevných ploch vnášejí do výjevů zdání jakéhosi děje. Není tu ale místo pro dramatické expresivní výkřiky gest nebo barev, v plátnech se naopak skrytě odehrává cosi velmi subtilního, bez zpomalení jen těžko postižitelného.
Martin Mikolášek – Petr Malina: Ukradené obrazy
/Reflex, září 2007/
Jsou obrazy v galeriích ukradené těm, kteří se na dívají, nebo těm, kteří je každý den hlídají? Chodí jedni nebo druzí do galerií proto, aby se dívali na umění nebo na lidi? Není náhodou exponování obojího v umělém galerijním prostředí stejně zajímavé? A jedná se u namalovaného obrazu v obraze skutečně o krádež? „Ukradené obrazy“ Petra Maliny vznikají tak, že autor v galeriích tajně fotí návštěvníky a snímky pak jako jakési skici užívá pro výstavbu svých obrazů. V až klasicky pojatých, vyvážených a do sebe uzavřených kompozicích, složených z velkých, horizontálně členěných barevných ploch, se děje cosi velmi subtilního, bez ztišení nepostižitelného.
Petr Vaňous – Vzpomínky a paměť
/Revue Art č. 4, 2005/
Malířský svět Petra Maliny (1976) lze v jistém zjednodušení označit jako harmonický. Svá témata autor čerpá z vlastní prožívané reality. Pracuje s elementy, které se jako součásti lidské existence formují v oblastech zkušenosti a paměti. Je přirozené, že výsledné obrazy vykazují prvky intimity a soukromí. Autor se vyjadřuje v obrazových cyklech a souborech, jejichž rozsah bývá různý. Sám hovoří o „dlouhodobějším ponoru do tématu“. Jako pomocný prostředek pro zachování paměti používá fotografické snímky. Malina se vyjadřuje formálně čistě a obsahově jasně. Zaměřuje se na postižení příjemnějších stránek lidské existence spojených s odpočinkem a relaxací, s čímž souvisí volba prostředí a krajinných rámců – chatová oblast, městský park, pláž, moře. U starších prací převažuje autorova koncentrace na lidskou figuru, v dílech mladších je možné sledovat příklon ke krajině. Lidská figura je zde buď obsahově rovnocenná krajině, nebo je omezena na pouhou stafáž, případně je úplně vypuštěna. Časté jsou také variace motivu či krajinného rámce (měřítkové, barevné apod.). Malinovy obrazy charakterizuje důsledná formální stylizace. To je výsledek aplikované metody, kterou lze shrnout do následujícího schématu: fotografie - akvarel – obraz. Prvotní je akvarelová interpretace fotografické předlohy. Akvarel zjednodušuje snímanou předlohu a zároveň, ze své technologické podstaty, uchovává formální spontánnost vizuálního záznamu v rovině kresebné i barevné. Následně dochází k přenosu motivu z akvarelu na plátno. U finálních obrazů hraje důležitou roli měřítko. Expresivnější menší malby více odpovídají sdělované emoci, zatímco u větších formátů nabývá na důrazu distanc a smysl pro precizně pojatou malířskou formu. Autor vystavuje samostatně od roku 1996.
V dosavadním přehledu malířského díla Petra Maliny lze zaznamenat určitý vývoj směřující od počátečního bezprostředního mapování banálního prostředí domova s jeho předmětným světem (televize, zátiší) a rodinnými rituály (Narozeniny, Vánoce), přes krajinné výseky spojené s autorovým fyzickým pobytem až k hlubším a nadčasovým reflexím navštívených míst. Již v prvních obrazech vznikajících po polovině 90. let 20. století se kodifikuje hlavní platforma Malinových obrazů, a tou je zaostření světa a vymezení se vůči němu prostřednictvím vlastního „já“, skrze sebe, katalyzátorem a optikou vlastních prožitků. Výrazné jsou z této nejstarší série autoportréty stylizované do podoby plavců v bazénu, ale také „podobizny“ domácích atributů spoluvytvářejících zázemí pomyslného útočiště (televizor, balkón, květina ve váze na stole). Rané obrazy jsou charakteristické svou autenticitou a důrazem na kontext obrazového záznamu skrze zobrazení vybraných reálií. Jsou svou povahou spíše analytické, protože ze zobrazovaného prostoru vyjímají pouze detaily či menší části celku. Jsou jakýmisi průhledy či „okny“ do autorova soukromí.
V letech 1998 – 1999 pokračuje v malbě civilních motivů, jejichž těžiště přemisťuje z uzavřeného prostoru do prostoru volného. Do krajiny. Jedná se zpravidla o banální výsek krajiny civilizované lidskou činností (i městské) obsahující objekt jako příbytek (řadový dům, dům, chata), nějakou příjezdovou komunikaci a prostředek „dálkové komunikace“ – osobní automobil. Obrazový záběr respektuje fotograficky snímanou kompozici. Zároveň klade důraz na fázi dne, v kterém je snímek pořízen. Markantní jsou podvečerní dlouhé stíny (Letní podvečer, 1999), nebo ostré slunce (Odpoledne v Prachaticích, 1999). Pro obrazy je společná opuštěnost zobrazených míst, místy až s hororovým podtextem (Na horách II., 1999).
Rokem 2000 počíná delší období Malinových mořských obrazů. První série je charakteristická vitalitou a nadšením z nově objevovaného přímořského světa. Probleskuje tu spontánní okouzlení jasnou barevností a světlem, které pro vnitrozemce není samozřejmé. To se projevuje v silných kontrastech (bílá vlna proti mořské modři) a výrazné, i když stylizované kresebnosti zachycovaných detailů (slunečník s reklamním nápisem, odraz ve slunečních brýlích). Častý je opět motiv autorské sebestylizace (Na skútru, 2000). Malina občas jeden motiv opakuje na několika malbách, vždy v jiném obrazovém výřezu. Variuje zvolený motiv.
U obrazů moře z následujících let ustupuje prvotní popisnost. Malina zde klade důraz spíše na intenzivní ponor do prožívané skutečnosti nežli na dříve preferovaný záznam paměti. Doslova malířsky „prožívá“ čistě barevné plochy moře a nebe. Vše je barevně sjednoceno, zpravidla do modrých tonalit. Pročišťuje obrazovou kompozici až na pomezí malířského „minimalismu“. V obraze Nebe a moře (2001) zůstává pouze horizont dělící obraz na dvě různé modré horizontální plochy. Souběžně vzniká obrazový cyklus městských parků. Zvláště melancholické průhledy do krajinných rámců s osamocenou lidskou postavou, ptactvem, s torzem sochy, částí architektury nebo výrazným stromovým solitérem. Potkávají se tu dvě stylizace pohromadě – malířská a vlastní krajinná, kterou park určitě je.
Výrazný soubor obrazů s námětem moře je z roku 2002. Jednoduché členění obrazové plochy do dvou až tří horizontálních pruhů (země – moře – nebe) a jednotlivé prvky, které tyto horizontály narušují (lidská figura, parník, molo, plachetnice) se dokonale snoubí s důslednou barevnou stylizací. Důraz je kladen na podchycení světelných kvalit přímořského prostředí. Jedinci se procházejí po pláži, sami nebo ve dvojicích. Meditují. Jsou to také vzpomínky, ale již s notným přesahem a zobecněním. Objevuje se tu to, co dříve v obrazech parků a zahrad, melancholie či nostalgie. Autor jako by si zde uvědomoval uplývající čas. V obrazech severního moře z oblasti Normandie (Etretat) z roku 2004 vystupují ještě více do popředí opuštěné prostory definované horizontálami – opuštěné pláže, skalní útesy, racci, gotické kaple. Jsou to krajiny bez fyzického kontaktu s mořským živlem. Na rozdíl od prvních mořských obrazů plných spontánního a nevázaného lidského veselí tu převažuje určitý odstup s vykročením k meditaci. Stejně tak se Malina „zamýšlí“ v posledních pracích nad vlastním „životem“ velkoměstské krajiny, kterou pro sebe objevuje především v Londýně a jeho okolí.
Petr Vaňous – Země, moře a nebe
/Ateliér č. 23, listopad 2004/
Jedním ze základních malířských leitmotivů Petr Maliny zůstává moře. Po několika samostatných výstavách na toto téma (Nebe a moře, 2001; Léto na Lidu, 2002) a po kolektivních malířských projektech, kde se také objevily obrazy s mořskými náměty, připravil autor jakousi „malou retrospektivu“ oblíbených motivů. V Kuřimi prezentoval obrazy z let 2001 – 2004.
Malířský svět Petra Maliny zůstává nadále spjatý s vlastními, převážně cestovatelskými zážitky. Zachycuje navštívená místa, třídí a zpracovává vzpomínky, z fotografických záznamů vytváří řady akvarelových skic a z nich vybírá ty, které realizuje jako obrazy.
Z modré plochy moře vystupují parníky, nákladní lodě, bílé plachetnice nebo jen bójky. Travnatá pobřeží a okrové písečné pláže nechává buď osamocené ve své rozprostraněnosti, nebo jejich samotu ještě zdůrazní lidskou stafáží. Zachycuje jedince, kteří odpočívají, procházejí se, sami nebo ve dvojicích, meditují… Nechávají se pohltit mohutností přírody, která v těchto místech – v heroických průsečících země, moře a nebe – neztrácí na své přesvědčivosti ani dnes.
Zdánlivě klidné horizontály jednotlivých malířských plánů traktují obrazovou plochu na jedno velké jeviště. Klidná monumentalita jednoduchých kompozic v součtu s čistou barevností jednotlivých plánů má v sobě něco z přesvědčivosti historicky prověřených nadčasových kánonů. Lidský jedinec, či předmět, který jeho existenci připomíná (loď, plachetnice), vstupuje do kontextu obrazu jako melancholický prvek časovosti.
Už v malířově postoji je klíč ke čtení jeho sdělení. Malina nevolí přelidněné a pestré pláže na riviéře v sezonních obdobích. Mnohem bližší jsou mu opuštěná pobřeží na sklonku léta na severu – v Normandii.
Autorovi se daří prostřednictvím čitelné malířské formy těžit v oblastech vlastní krátkodobější individuální paměti, která má však ve výsledném obraze všeobecnou, a proto sdílenou, dodejme, že nadčasovou, platnost. Každá návštěva moře bývá pro Středoevropana dočasná. A právě postižení oné dočasnosti je tu nosným momentem celého obrazového souboru.
Moře a jeho hranice fungují jako atributy spojené s pociťovanou melancholií času, který nezadržitelně uplývá. Předpokládané odpočinkové idyly mají v sobě skryté další, vážnější významové plány. Připomeňme v díle Petra Maliny paralelní a stejně výraznou obrazovou sérii lidských jedinců uprostřed městských parků.
Malina vytváří osobitě stylizovaný obrazový „prostor vzpomínek“, jejichž autobiografické východisko přesahuje mírou výrazové distance. Přes formální sevřenost a kultivovanost jeho obrazů proniká k divákovi lehce nevtíravě naznačená skepse.
Mariana Serranová – Malinova přímořská rozjímání
/Hospodářské noviny, říjen 2004/
Petr Malina patří k mladší generaci Sopkových žáků, kteří se drží figurativní malby. Po technické stránce Malinovy obrazy oscilují mezi určitým realismem a redukcí, která krajinné motivy bez perspektiv posouvá na pomezí abstrakce. Malinovy soubory lze také vykládat jako koncepty mapující určitý topografický fenomén, jako tomu bylo u jednoho ze starších Malinových souborů zaměřených na chaty a auta.
Tento víkend mají návštěvníci Galerie Ad Astra v Kuřimi poslední možnost vidět jeho práce z uplynulých čtyř let, jež tematicky spojuje motiv moře.
V chodbě galerie se setkáme jednak s menšími, barevně tlumenějšími obrazy z italského Lida z let 2001 – 2002, které charakterizuje větší intimita, objevují se na nich solitérní plachetnice nebo parníky a jen výjimečně lidská postava.
Oproti starším, zasněnějším obrazům, mají plátna z let 2003 – 4 mnohem jasnější paletu a v jistém smyslu fotograficky věcnější polohu. Soustřeďují se víc na banální události přímořského provozu jako je letící racek nebo lidi trousící se na břehu moře. Na práci Petra Maliny je dobře vidět, jak je současná malba ovlivněna fotografickým obrazem. Fotoaparát se stává skicářem.
V hlavním sále kuřimské galerie najdeme rozměrná plátna z posledního roku zachycující slavné útesy v normandském městečku Étretat. Malina experimentuje s motivem, který se objevil na plátnech malířů, jako byl Gustav Courbet nebo Claude Monet.
„Lákalo mne zobrazit motiv, který je v podstatě součástí kulturního dědictví a ztvárnit ho s odstupem již více než jednoho století, kdy malířství mezitím prošlo asi největším a nejbouřlivějším vývojem v celé jeho dosavadní historii,“ říká Malina.
Obrazy jsou instalované tak, že horizont moře udržuje souvislou linku. Moře, nebe, plachetnice a rackové vytvářejí silně kontemplativní náladu. Vyprázdněné kompozice svým velkorysým pojetím nedozírného prostoru divákovi poskytují veškerý komfort. Lidské postavy stojící obvykle na samém břehu v pozici diváka upřeně sledujícího obzor jen posilují optické těžiště, kterým se stává linka, kde se hladina dotýká nebeské klenby.
Autor si vychutnává různou světelnou kvalitu atmosféry i moře, přičemž zachovává zvolené schéma vymezené barevným plánem břehu, vody a oblohy. Banalita běžných situací popsaných v jemných nuancích je sama o sobě konceptem. Zachycené události jsou klidné, jakoby bez děje. Jejich stereotypnost přináší pocity pohody někdy až na samé hranici nudy, jindy až nostalgie.
Nekonfliktnost námětu však přece jen vybízí k otázce, do jaké míry bezpečný a umírněný směr, kterým se ve své tvorbě Petr Malina vydal, může přinášet i v budoucnu nové podněty. A to přesto, že kontemplativní pojetí autora soustředěného především na náladu a celkový dojem, je ve svém pojetí naprosto legitimní a přesvědčivý.
Petr Novotný – Moře u Étretat
/Art & Antiques, říjen 2004/
První výstava po prázdninách v Galerii Ad Astra na zámku v Kuřimi se nese v duchu vzpomínek na krásné chvíle letní pohody. Své obrazy inspirované pobytem na normandském pobřeží zde představuje mladý pražský malíř Petr Malina (1976).
Malinovy obrazy jsou figurativní, někdy s příklonem k realismu, jindy více stylizované. Tvoří ve větších tematických celcích, které zpracovává od drobných formátů, pojatých spontánně expresivnějším výrazem, až po velká, někdy i třímetrová plátna, u nichž se projeví větší uvolněnost a smysl pro precizní malířskou formu. Často jednotlivé motivy obměňuje z různě posunutých úhlů pohledu, změnou měřítka či barevnosti. Jeho svět je civilní, klidný, někdy téměř idylický. Tato výstava je souborem maleb z Étretat, místa na normandském pobřeží, které malíře okouzlilo svým majestátním půvabem a čarovnou atmosférou. Ostatně již dávno před ním toto místo objevili a na svých plátnech zobrazili slavní malíři, jako například Gustave Courbet nebo Claude Monet. „Lákalo mne také zobrazit motiv, který už v minulosti byl často vybírán umělci, v podstatě je součástí kulturního dědictví, a ztvárnit ho tak s odstupem dnes již více než jednoho století, kdy malířství prošlo asi největším a nejbouřlivějším vývojem v celé své dosavadní historii,“ říká o tomto cyklu autor.
Petr Malina začal samostatně i společně vystavovat od roku 1996. Od té doby přesvědčil o svých kvalitách na sedmi samostatných a dlouhé řadě kolektivních výstav. Kurátory bývá často vybírán na prestižní přehlídky malby, jako byly loňské Artnow.cz v Mánesu nebo Perfect tense v Jízdárně Pražského hradu. Nyní vystavuje také na mezinárodním projektu Intercity: Praha - Berlín v Mánesu.
Petr Vaňous – Petr Malina malující a snící
/Ateliér č. 2, leden 2003/
Petr Malina (1976), absolvent pražské AVU (prof. J. Sopko), patří mezi umělce nejmladší generace věnující se malířskému médiu. Je autorem, který neklade na zvolenou uměleckou techniku jiné nároky, než které ji tradičně náleží. Neusiluje za každou cenu o jiné kontextuální přesahy. Tvůrčí koncept lze spatřovat v tom, že zpracovává témata vycházející převážně z osobní zkušenosti. Malbou podchycuje skutečná, reálná místa, místa spojená s vlastními empirickými zážitky. Z jakési pomyslné „sbírky“ dojmů a emocí, jejichž paměť si autor částečně zajišťuje fotografickými snímky, vytváří idylický svět uzavřených či otevřených krajin (městský park, chatová oblast, moře). Tam zasazuje své „románové“ postavy a také „naoko“ neživé předměty, podléhající ale v rámci malby zcela jiným zákonitostem – lodě, bárky, auta, chaty apod., nebo tyto přírodní rámce nechává opuštěné, napospas větru či spalujícímu slunci. Výsledkem programové výrazové úspornosti jsou barevně čisté, tematicky koncentrované a harmonicky vyznívající obrazy. Malířská forma, skladebně budovaná zpravidla z horizontálních a vertikálních linií a elementů, je vyvážena uměřeným obsahem, jehož emotivní složky nejsou pro divákovu obrazotvornost nijak problematické. Naopak vše je racionálně zaokrouhleno. Takový obraz může vyvolat dojem jistého kalkulu, chladnosti výrazu – distance od zobrazovaného. O to více se tu ale stupňují účinky čistě malířské, smyslové – tvar a „chutnost“ barevné skvrny, souhra tvarů v sepětí s barvou. Jistě to není malba, která hned strhává, ale spíše dlouhodobě vyzařuje a tím kultivuje lidské smysly i vědomí. Změnou drobného detailu v malbě dochází k posunu celé kompozice. I proto se Malina vyjadřuje v obrazových souborech a vytváří varianty jednoho motivu. Autor jako by při práci vycházel z tradice malířského klasicismu, kterou ale nabourává svou osobitou senzitivností a kolorismem, stejně jako použitím pomocných „plenérových fotografických skic“. Malina s osobním i časovým odstupem malířsky „medituje“ nad příjemnějšími, ideálu bližšími stránkami vlastní existence.
Výstava Léto na Lidu představila autorův obrazový soubor věnovaný moři. Lidská figura je tu poměřována s trojakordem čistých, horizontálně skládaných barevných ploch – pláží, mořem a nebem. Prostor je prolomen minimální plošnou modelací, případně akcentován kresebným detailem, jakým je například molo, bójka či loď na obzoru. Tak na divadelní způsob vznikají rozmanité vzpomínkové „momentky z rodinného alba“ (Matka s dcerou, Rodina I, II), náladové záznamy příslušného „rekreačního“ prostředí (Odplouvající loď) i intimně odstíněné výpovědi, ze kterých už místy prosakuje vnitřní malířovo nastavení, tendující ke snění a romantické konfrontaci se všehomírem (Ještě chvilku, Sám, Podvečer). Obrazy krajin jsou pojímány jako navštívená, prožitá a posléze opuštěná zátiší. Jako sladké kulisy dortové barevnosti, jejichž barevné personifikace podchycují těžko postižitelný pocit pomíjivosti, touhu po zastavení a setrvání v prostoru a čase.
Lenka Lindaurová – Petr Malina: Léto na Lidu
/ČT24, listopad 2002/
Malina, nedávný absolvent Akademie výtvarných umění, postupně získává jasný výraz: jeho poslední obrazy Léto na lidu vystavené ve Staroměstské radnici to jasně prokázaly.
Zdánlivě optimistická malba plná jasných barev se ustálila v rokokových odstínech. Témata dovolené u moře zatím Malinovi nějaký ten rok zůstávají. Původní inspirace běžnými turistickými fotografiemi příbuzných se posunula do konceptuální roviny. Motiv večerních procházek a pohledů na lodě rozčesávající poklidnou hladinu zastupuje ostatní pořízené a vytříděné obrázky.
Z dovolené se stává pochmurný film o jedné rodince, o lidech, kteří si nemají co říci, a přesto spolu tráví dovolenou. Místo komunikace se dívají. Také obrazy samotné jako by ztrácely zaostření a dlouhý pohled je rozmyl do abstraktní plochy. Je to banální, příjemné, uklidňující.
Galerie hlavního města jako jediná pražská instituce představuje důsledně mladé autory, výrazné talenty, jejich sílu může odhalit právě jasně koncipovaná samostatná výstava. Případ Petra Maliny je také ukázkou, že méně je více. Obrazy na jedno téma, v jedné zjednodušené formě, v zajetí jedné rodiny. Fungují, vyzařují jemnou nostalgii.
Dívejte se, méně komentáře neuškodí.
Vojtěch Lahoda – Je po dovolené, takže malíř Petr Malina vystavuje
/MF Dnes, říjen 2002/
V minulé dekádě se objevily pochyby, zda nenastává konec malby zapříčiněný tlakem nových médií, jako jsou instalace, video, performance, počítačová média. Povolaní a pomazaní u nás i ve světě diskutovali, zda malba již skončila, či zda právě nekončí, nebo kdy už vlastně skončí. Naštěstí malířům to bylo srdečně jedno. Stejně tak se to nyní zdá být lhostejné Petru Malinovi (1976), který se teď představuje cyklem obrazů Léto na Lidu ve druhém patře Staroměstské radnice Galerie hlavního města Prahy.
Malina od roku 1999 každý rok vystavuje cykly obrazů podnícené zejména dojmy a vzpomínkami z dovolené. Nikoliv jednotlivé dílo, nýbrž rytmus několika obrazů, suma, v níž se malba nejvýrazněji může vyjevit. Jedno plátno může jen napovědět, naznačit, ale v cyklu je síla opakování, variant, nuancí a jemných proměn. V cyklu je i síla meditace o jednom a tomtéž. To je přístup Maliny. Přesně totéž platí o Létu na Lidu. Obrazy odkazují k prázdninovému výletu ke Středozemnímu moři, do míst, která se stala klíčová pro atmosféru sladkobolného smutku, šplouchání a postávání na pláži ve Viscontiho filmu Smrt v Benátkách.
Kupodivu onen mírně sentimentální, ale přece ne dojímavý meditační smutek vyznívá i z Malinových pláten. Jsou vlastně banální: tu lidé na pláži, tam brouzdající se v moři, onde hledící do horizontu hladiny, tady pohled na moře s parníkem, tamhle jedna plachetnice… To je v zásadě vše. Je celkem zřejmé, že ta plátna vznikla malířskou redukcí a zjednodušením fotografických záznamů, oněch turistických databank vzpomínek z dovolené. Malinovy obrazy jsou ovšem prodchnuty malířskou meditací, ohledáváním fenoménu malby na základě zjednodušených námětů. Příběh se vypařuje, zůstává nejasná, fotografií doložená vzpomínka.
Ostatně obrazy jako takové jsou vizuální vzpomínky. Jsou nástrojem ohledávání nejen malby samotné, ale rovněž vzpomínky v lidské paměti, která, jak se přesvědčujeme dnes a denně, je chatrná. Právě proto jí pomáhá fotografie. Ale i ta má své slabiny! – je reprodukcí něčeho, co je nyní již neskutečné, co „už bylo“. Takže proto paměti pomáhá i fenomén malby. Jenže malba Petra Maliny znejasňuje námět, posouvá příběh jednoho léta na Lidu do všeobecné, takřka abstraktní podoby zahledění se v nekonečno, jímž je pro člověka stojícího na břehu horizont moře. Banální námět se tu tvůrčím aktem promění v reflexi o malbě a ve vzpomínku na vizuální zážitek, stimulující klid, zahledění, iluzi nekonečna, ustrnutí podmanivého okamžiku. A přitom nejde o pouhé cvičení malířských prostředků: v pozadí, kdesi v oparu, kde se nebe stává malířskou plochou vybledlé žluti, je ta vzpomínka, ona melancholie pomíjivého zážitku…
Petr Malina předvádí, jak jednoduše a energicky velmi účinně může působit malířství, zrozeno ze silného citového prožitku i schopnosti usměrnit jej na plátně štětcem a klasickými olejovými barvami. Na vernisáži ještě voněly…
Radek Váňa – Petr Malina se na svět dívá klidně a upřeně
/Lidové noviny, září 2001/
V chebské galerii U kamene vystavuje své obrazy a akvarely mladý pražský malíř Petr Malina.
S vědomím toho, že srovnáváním s centrem získává region nové impulsy pro svůj vývoj, snaží se Galerie U kamene představovat umělce z Prahy a Brna, některé teprve v samých začátcích jejich umělecké kariéry. To je i případ pětadvacetiletého Petra Maliny, čerstvého absolventa malířského ateliéru pražské Akademie výtvarných umění. Nejde ale o žádného nováčka – už před pěti lety měl první samostatnou výstavu a od té doby pravidelně vystavuje v Čechách i na skupinových výstavách v zahraničí.
Jestliže před lety u něj prázdninové momentky z dětství vyústily v zájem o chatařskou krajinu, v Chebu Petr Malina představuje pod názvem Majáky, lodě, parky a moře svou diplomovou práci. Na rozdíl od kolegů, kteří během studií vystřídají několik oborů i strategií, uchovává si malíř se směsí tvrdohlavosti a lehkého konzervatismu zájem o život mimo spěch velkoměst. V nedávné sérii využil prázdninové fotografie ze Středomoří k téměř věrným malířským přepisům. Základem jeho diplomové práce se ale staly kresby z cest do Normandie a Londýna.
Výsledkem je uvolněná malba, lehkostí, plošností a velkorysostí upomínající na žijícího klasika Alexe Katze. Malina se sice snažil co nejlépe vystihnout pocit přímořské atmosféry, výsledek má však daleko do deníku nebo „suvenýrového“ záznamu. Je příliš malířem na to, aby se nedal vyprovokovat plochou plátna.

Na pomezí slasti
S předem danými prvky – trajektem, horizontem mořské hladiny, postavou nebo stromy – hýbe po obraze po horizontálách a vertikálách a tak abstrahuje z reality, aby se přiblížil podobě, která ji co nejlépe evokuje. Různé varianty stejného motivu (třeba trajektu na pozadí bílých skal doverských) vyznívají téměř jako abstraktní kompozice nebo políčka filmové sekvence. Petr Malina ví, že přesný popis viděné reality není zárukou kvalitního obrazu, a také je citlivý ke kompozičním potřebám různých formátů, které se u něj pohybují od dvoumetrových pláten k obrazům téměř miniaturním. Malinovy náměty se pohybují na pomezí slasti a iritace. Převládající trend sociálně - kulturní kritičnosti a kontextuality jako by se ho netýkal. Mohlo by jít o naivitu, kdyby to pro něj nebyly záznamy živé reality. Jeho arkadické vize přitom propojují přírodu s lidskými zásahy do ní (anglický park, loď, dříve auta a chaty) do harmonické jednoty. Spíš než o naivní utopii tak jde o pečlivé vybalancování různých prvků jak na obrazech, tak v životě.